Absinthe nebyl nikdy zakázán ve Velké Británii, Norsku a většině jižní a východní Evropy.

Konec tohoto magického a historického elixíru, který kdysi zaujal, potěšil a inspiroval národy, vzešel nikoliv za všeobecného jásotu, ale během všeobecného žalu.

V České republice k zákazu nikdy nedošlo.

Vzhledem k tomu, že se absinthe časem nekazí, ba naopak – zraje, se z každé lahve, která se vynoří z hloubi historie, stává luxusní vlajková loď aukcí, kvůli které jsou někteří ochotní vyplatit horentní sumy.

Pokud však vaše peněženky nepřetékají penězi a přesto toužíte po lahvince lahodného absintu, také vám bude dopřáno, jelikož se jeho výroba obnovuje. Na začátku to byli čeští lihovarníci, kteří po pádu železné opony začali svůj produkt propagovat ve Velké Británii. Vzhledem k legendami opředené pověsti, jíž se absinthe těšil, se česká verze v Británii uchytila, a to se podepsalo na vzniku celých zástupů napodobenin, které postupně zaplňovaly britský a nově i německý trh.

Pod nátlakem narůstajícího zájmu o absint se na světlo světa začaly prodírat další informace o jeho výskytu/výrobě. Například takové Španělsko si ho v tichosti a nenápadnosti vyrábělo celou dobu, jelikož ho tam nikdo nezakázal, a Švýcaři se svého oblíbeného nápoje nevzdali ani po zákazu. Takzvaný „clandestine“, neboli ilegální absinthe, tam byl k mání po celou dobu pro ty, jenž se nebáli riskovat a neměli hluboko do kapes…

Postupem doby přišla reforma absintového zákona ve Švýcarsku a ve Francii a díky ní už je dnes absinthe v těchto zemích zcela legální, opět se zde vyrábí a je k dostání po celém světě.

Na první pohled jednoduchá otázka, ovšem abychom na ni mohli fundovaně odpovědět, musíme se přesunout zpět do doby, v níž byla aktuální.

I když doktor Magnan tehdy skutečně zaznamenal jistý pokrok v léčbě alkoholismu, na absint si zasedl a sám sobě ho vybarvil v nejčernějších barvách. Jeho vztyčnou myšlenkou bylo, že se Francouzská rasa potýká s degenerací a absinthe je její katalyzátor. Opíral se přitom o pokusy, které by v dnešní době vyvolaly leda tak záchvaty smíchu a už tehdy byly považovány za pochybné. Tvrdil, že pití absintu způsobuje duševní poruchy, které se navíc mohou přenášet z rodičů na další potomstvo. Přestože byl v tehdejší době doktor, šarlatánsky nazýval absint kletbou, která byla seslána na Francii a musí z ní být sňata.

A ve svém tažení proti absintu samozřejmě nebyl sám. Měl za sebou Francouzské hnutí za umírněnost, pro které byl absint symbolem zla mezi alkoholickými nápoji. Byl nejsilnější na trhu (co se obsahu alkoholu týče), levnější než brandy, jeho oblíbenost mezi pracujícím lidem den ode dne stoupala a přední francouzský vědec (ach ten Magnan) o něm tvrdil, že je extrémně nebezpečný.

Vzhledem k tomu, že absolutní zákaz alkoholu by ve Francii, kde víno je bráno jako národní dědictví, byl nepraktický (nemožný), stal se absint hlavním terčem prohibicionistů. Ti během svého boje několikrát obdrželi pomoc od vinařského průmyslu, který o absintu smýšlel jako o průmyslovém lihu a parazitovi živícím se na vinařském trhu, resp. francouzské ekonomice. Čemuž se v konečném důsledku není co divit, protože spotřeba absintu se v roce 1910 pohybovala kolem třiceti šesti milionů litrů a vinaři se stále vzpamatovávali z pohromy, která je potkala na konci sedmdesátých let osmnáctého století.

Zásadní roli sehrál i bulvární tisk a hrůzná série vražd spáchaná švýcarským dělníkem Jeanem Lanfrayem v roce 1905, kterou na absint svedl. Nikoho přitom nezajímalo, že Lanfray je typickým příkladem ožraly, který pije, co se mu dostane do rukou. Společnost viděla jen velký hrozivý nápis „Absinthe“ a tím byl osud tohoto nápoje zpečetěn.

Jako polehčující okolnost budiž fakt, že ne všechny nápoje označené jako „absinthe“ dělaly svému jménu dobrou pověst. Vedle těch kvalitních a pečlivě destilovaných se na trhu pohybovala celá řada podřadných šmejdů, které skutečně nebezpečné byly, a to z důvodů používání nekvalitního alkoholu a nejrůznějších chemických přísad.

Přesto to nic nemění na tom, že byl absint zakázán na základě „vědeckých závěrů“, ekonomického pošťuchování, ignorance a zastrašování. Smutná to skutečnost, která se však praktikuje dodnes…

Kdysi dávno, jeden Francouzský politik prohlásil, že kdyby tento nápoj zůstal legální, skončila by polovina Francie ve svěrací kazajce. Tento výkřik opíral o celou řadu „vědeckých“ studií provedených ve Francii ve druhé polovině devatenáctého století, které údajně prokázaly, že konzumace absintu škodí zdraví. Předním vědcem, který tyto výsledky prosazoval, byl doktor Valentin Magnan, jehož specializacemi byly alkoholismus a choromyslnost. A byly to právě aktivity doktora Magnana, které rozdmýchaly politický spor mezi lihovarníky a prohibicionisty. Ze sporu vyšli vítězně prohibicionisté, kteří následně postavili výrobu a prodej absintu mimo zákon, a to ve Švýcarsku (1910), Francii (1915) a spoustě dalších západních zemí (např. USA v roce 1912). Je však nutné podotknout, že ne všechny země absint zakázaly. Mezi takovými byly například Španělsko, Portugalsko a Velká Británie.