Absinthe se prodával pod celou řadou nejrůznějších značek a za širokou škálu cen. Uspokojoval tedy poptávku jak buržoazie, tak pouličních trosek, kterým už šlo jen o ukojení závislosti. Na pomyslném prvním místě samozřejmě stály společnosti Pernod Fils a Cusenier Oxygénée se svou širokou paletou produktů s velkoobchodní cenou pohybující se okolo 2 franků (maloobchodní cena vycházela na franků pět).

Pod nimi se pohybovaly společnosti Berger, Edouard Pernod, Premier Fils, Junod a Terminus, jejichž cena se ustálila okolo 1,60 franku. O něco nižší, avšak podobně věhlasné značky Parrot, Bazinet a Vichet prodávaly za 1,30 a našli se i lihovarníci, kteří své ceny montovali na rovný frank za litr. Samozřejmě existovali i výrobci, kteří šli hluboce pod frank, ale jejich produktům se nedalo říkat absinthe, nýbrž tekutý alkoholový odpad.

V kabaretu Moulin Rouge vás sklenice absintu Pernod Fils vyšla od 50 do 65 centimů (drobná mince franku), což bylo asi o polovinu míň, než whisky a jen trošku víc, než co byste utratili za čepované pivo. V klasickém bistru, či kavárně, stála sklenice kolem 25 centimů a na okrajích města se dal onen „neučesaný líh“ koupit za centimů pět.

Všechny kvalitní absinty byly destilovány a přírodně zbarveny. U některých opravdu vynikajících výrobků od společností, jako je například Pernod Fils, byl jako základový používán líh vyrobený destilací vína. Levnější značky byly vyráběny z bylinných extraktů a uměle přibarvovány. Jako jejich základ se používal obilný nebo řepný líh.

U lepších absintů bylo zvyklostí nechávat je alespoň půl roku zrát v dubových sudech. Některým značkám byly dopřávány dokonce celé roky a více. Kvůli obchodování s akciemi se někteří výrobci rozhodli experimentovat s nejrůznějšími akcelerátory zrání. Vyjma jiné se objevila také technika prohánění absintu kyslíkem pod vysokým tlakem.

Ačkoliv tehdy nebyla zavedena žádná oficiální jakostní značka, ty nejkvalitnější absinty byly označovány jako „Absinthe Suisse“ (nemá se Švýcarskem nic společného). Poté byla označení „Absinthe Superieure“, „Absinthe Fine“, „Demi-Fine“ a konečně i „Absinthe Ordinaire“. Absinthe Suisse měl obsah alkoholu v rozmezí od 65-72%. Absinthe Fine se točil okolo 55% a Absinthe Ordinaire klesal až ke 45%.

Ten se ředí vodou na požadovaný obsah alkoholu, který se obvykle pohybuje od 53% do 72%.

V tomto bodě končí výroba „blanche“ (čirého) absintu. U „verte“, tedy zeleného absintu se do čirého absintového destilátů přidá ještě díl barvících bylin, jejichž chlorofyl obarví destilát na zelenou barvu a přidá destilátu další vrstvu chutí a vůní.

Výsledkem jakékoliv jiného postupu (macerace bez destilace), domácí “Udělej si sám soupravy”, míchání esencí ve vodce, budou více či méně nechutné břečky, nikdy však dobrý absint.

Samotné recepty se ale samozřejmě různí a k povinné svaté trojici bývají přidávány byliny jako meduňka, koriandr a různé druhy květů jako je levandule či fialka.

Zajímavostí je, že nápoj pojmenovaný po pelyňku pravém obsahuje relativně malé množství této byliny, bývá obvykle až na třetím místě v množství použitého na jeden litr. Převládající bylinou je anýz a fenykl.

Anýz skoro vždy zastává největší část bylinného složení a proto všechny absinty (správně vyrobené) mají anýzovou chuť. Lidem anýzová chuť nejvíce připomíná lékořici (či hašlerky).

Přestože lékořice se v zanedbatelném množství může nacházet v některých receptech, chuť anýzu a lékořice není stejná. Ostatní byliny v absintu včetně použitého alkoholu sice mají vliv na výslednou chuť a vůni, nicméně pokud obecně nemáte rádi anýz, nebude vám pravděpodobně chutnat ani absint.

Důležitou součástí chuti je pelyněk pravý, ale pozor, destilovaný! Pelyněk je totiž druhou nejhořčí bylinou (po syrské routě), ale během destilace se zbaví drtivé většiny hořčin a zůstane jen sametová a květinová chuť a vůně. To je zároveň jedním z největších rozdílů mezi absintovým destilátem a macerátem (který je příšerně hořký).

Destilovaný anýz s pelyňkem pravým a fenyklem tvoří základní stavební kámen každého pravého absintu a stojí za charakteristikou celého nápoje.

Absint lze využít v mnoha míchaných nápojích, z nichž některé jsou velmi tradiční (například dobře známý New Orleans Sazerac), ale jelikož samotný absint je mixem mnoha bylinek a tím i chutí a vůní, nepijí jej absintoví puritáni jinak než ředěný vodou a to čím čistší a chladnější tím lepší (jen prosím ne vodu z kohoutku, pokud u Vás neteče voda prostá na takové věci, jako je chlor, který zanechává svou vlastní chuť a zničí tak svou přítomností celý drink). Další věcí, která se řídí určitými pravidly, je to, jak se voda přidává. Náhlé dolití sklenky vodou nenechá prostor pro rozvíření všech jemných nuancí, tak jako právě příprava kapku po kapce. Právě takhle se zrodil rituál.

Esenciální oleje z bylinných ingrediencí (především z anýzu, ale i dalších bylinek) jsou rozpuštěny ve vysokoprocentním alkoholu a tak neviditelné. Když se tyto oleje smíchají s čistou vodou, začnou se srážet a vířit společně s kapkami vody ve sklence, jako mraky na obloze. A jak se kapku po kapce mění obsah sklenky z hodně alkoholu a málo vody na méně alkoholu a více vody, zakaluje a barví se tekutina do mléčné či mléčně opálové barvy.

Tento proces je znám jako „louche“ a průběh tohoto procesu je jedním z hlavních aspektů při posuzování kvality absintu. Tato alchymie se brzy stala skvělým estetickým zážitkem. Byly tak vynalezeny metody, jak jej ještě umocnit, způsobem jakým je třeba kapání ledové vody z karafy držené nad skleničkami nebo ze speciálně vyráběné fontánky často doplněné o umělecké motivy.  Používají se také speciální skleničky s ryskami či takovými geometrickými tvary, aby upozornily přesně na potřebné množství. Jelikož byl absint velmi často konzumován s cukrem, je dnes velmi často možné vidět přípravu nápoje, kdy voda kape na speciální perforovanou lžičku, na které leží cukr, a oslazená voda pak pomalu dokapává do sklenky. Existuje přes 500 známých druhů těchto „absintových lžiček“ a ty z původní z éry Belle Epoque jsou velmi ceněny mezi sběrateli.

Samotné extrakty pelyňku pravého mají totiž květinové aroma, díky čemuž jsou hojně využívány v parfumerii. Takže ano, k absintu jistá hořkost patří, ale pokud se jedná o kvalitní destilovaný produkt, je vyvážena a doprovázena bylinnými podtóny. A to samé platí i o anýzu, který by neměl chuť přerážet (jako tomu bývá, když je namísto něj použit badyán), nýbrž ji vyrovnaně doprovázet.

Kvalitní absinthe se pije ředěný vychlazenou vodou a svou komplexní skladbou bylinek a jejich aromat připomíná rozkvetlou alpskou louku.

Skutečný absinthe má bylinný až květinový charakter a nestaví hlavně na anýzovosti. Je suchý a lehce hořký, za což může přítomnost pelyňku pravého, který je jednou z nejtrpčejších známých organických substancí. Minimální hranice obsahu alkoholu v absintu je 55%. Pokud by ho bylo míň, usazoval by se pelyňkový olej na dně.

Absinthe se od ostatních alkoholických nápojů liší hned ve dvou věcech. Jednak je to vysokým procentem alkoholu – až 72% – a druhak přítomností extraktu z pelyňku pravého (Artemisia absinthium).

Pelyněk pravý je bylina, která volně rostě v přírodě hned v několika částech Evropy. Už od pradávna se těšil velké oblibě a byly mu připisovány úžasné lékařské schopnosti. Egypťané ho používali na povzbuzení, dezinfekci, léčbu horeček a utlumení menstruačních bolestí. Pythagoras tvrdil, že lístky pelyňku pravého namočené ve víně usnadní porod. Hippokrates s ním léčil chudokrevnost, revma a po vzoru Egypťanů ho doporučoval také na zmírnění menstruačních bolestí.

Dnes se olej z pelyňku pravého používá na utlumení podráždění a je k nalezení v mnoha farmaceutických produktech. Jeho aktivní látkou je thujon – terpen blízký mentolu, který je znám hlavně díky svým posilňujícím vlastnostem. V koncentrovaném, chemicky nedotčeném stavu je to bezbarvá kapalina s mentolovou vůní a v již zmíněných olejích je přítomna až v šedesáti procentech obsahu. Vedle pelyňku pravého se vyskytuje také ve spoustě dalších bylinek, jako jsou například vratič obecný a šalvěj lékařská. Nalézt se však dá také v kůře túje a bílého cedru.

Vedle absintu se thujon vyskytuje také v řadě dalších nápojů. Mimo jiné třeba v Chartreuse, Benedictine a vermutu. Speciálně vermut získal díky pelyňku pravému své jméno, které pochází z německého názvu pro tuto bylinku – wermut.

Přestože má thujon léčivé účinky, nesmí se to s ním přehánět. Testy na laboratorních zvířatech totiž prokázaly, že jeho zvýšená koncentrace v organismu může způsobovat křeče. V případě absintu však není důvod k obavám, jelikož množství thujonu obsažené v tomto nápoji je tisíckrát menší, než aby bylo nebezpečné.

Jeho účinky na mozek ještě nejsou zcela objasněny, přestože vykazuje jistou podobnost s tetrahydrocannabinolem (viz marihuana). Právě tato podobnost vedla k tvrzení (1970), že dopad marihuany a thujonu na mozek je stejný. Novodobější výzkumy to samozřejmě vyvrátily.

Někteří vědci dokonce zastávají názor, že ony „vedlejší efekty“ pití absintu nemají s thujonem pranic společného. Raději je připisují působení dalších přítomných bylinek, jako jsou fenykl (fenchon), yzop lékařský (pinocamphoneth) a anýz (anetol). Všechny jejich aktivní látky (uvedené v závorkách) totiž u laboratorních zvířat také vyvolávaly křeče, pakliže byly podávány ve velkých dávkách.

Dopady kvalitního absintu na lidské tělo se liší člověk od člověka, ale celkově se dají přirovnat těm, které se dostavují při pití tequilly. V praxi se jedná jakýsi stav prozření – osvobození mysli – podpořený alkoholovým opojením, který trvá mezi dvaceti až třiceti minutami. Někteří konzumenti poukazují také na následné velmi živé sny.

Velké množství alkoholu obsažené v absintu do značné míry omezuje množství thujonu, které touto cestou do sebe dostanete. A svůj podíl na tom mají i regule Evropské unie, které ustanovují „povolené“ množství thujonu v poměru 10mg na litr. Pokud vám někdo bude tvrdit, že čím více thujonu absinthe obsahuje, tím kvalitnější je, nevěřte mu. Studie předzákazového absintu Pernod Fils jasně dokázaly, že i tehdy bylo v tomto nápoji thujonu pomálu a na kvalitě mu to nijak neubíralo.Právě naopak!

Postupem času se ukazuje, že i když pelyňku pravého použijete celou hromadu, díky destilaci se z něj do finálního produktu dostane thujonu jen mizivé množství. Celá démonizace absintu, co se obrovských množství thujonu týče, je proto postavená na špatných základech.

V praxi se proto dá říct, že pokud vás etiketa českého, či německého „absinthu“ bude lákat na závratná množství obsaženého thujonu, jedná se nekvalitní macerát, který nemá s pravým absintem pranic společného a veze se pouze na marketingové vlně. A co hůř – spektrometrická analýza takovýchto nápojů často odhaluje, že se v nich thujon naopak vůbec nevyskytuje.